Znovuzrození aneb Můj návrat k mamině do bříška

Při práci s klienty v Life Academy používáme různé nástroje. Jedním z nich, a navíc velmi mocným, jsou VIZUALIZACE. Díky hluboké vizualizaci si člověk dokáže vybavit situace a zkušenosti, které jeho logika a vědomá mysl dávno zapomněla/vytěsnila. Vizualizace jsou tak přímo branou do našeho podvědomí – kde se ukrývají potlačené, nezpracované bolesti našeho srdce, které nám mnohdy brání se v životě posunout a tvořit si ho v souladu se sebou.

Já osobně jsem si za celou svou seberozvojovou cestu prošla desítkami, možná i stovkou vizualizací, a všechny měly velmi léčivý a ozdravný dopad na mě, mé prožívání i celý můj život. Koncem letošního února jsem však zažila jednu, která mě dovedla k velmi hlubokým kořenům mě samé, a kterou bych vám tu ráda co nejautentičtěji zprostředkovala, protože věřím, že pro mnoho z vás může být stejně léčivá, jako byla pro mě. Každý si v ní pro sebe najde to, co zrovna potřebuje.

Jste připraveni? Pojďme na to.

---

Měla jsem koučink se svou kolegyní Petrou. Povídám jí: „Péťo, já mám takový divný pocit ohledně svojí hodnoty. Furt mi přijde, jako by byla na něčem závislá. Pořád jí potřebuju druhým dokazovat, ukazovat. Znovu a znovu obhajovat. Zároveň mi přijde jakoby podmíněná. Když ji někdo vidí bezpodmínečně, nejde mi to vůbec přijmout. Dokonce mě to úplně sere a mám pocit, že si to nezasloužím. Mám v sobě hrozné rozpory.“

„Kdy se teda cítíš hodnotná, Ali?“ ptá se mě Péťa.

„Když jsem hodná holčička a plním očekávání,“ odpovídám a v tu chvíli mi začínají docházet souvislosti. „Vidím malou Alenku,“ pokračuju. „Lásku cítila, jenom když byla hodná a šikovná. Jakmile udělala chybu, láska zmizela, přišel trest. Vidím tam hodně mamku. Potřebovala mít všechno perfektní – v tom byla její hodnota. Když něco nebylo perfektní, hrozně jí to frustrovalo.“

„Kde tam tu malou Alenku vidíš?“ ptá se mě Péťa a postupně mě dostává hlouběji.

„Vidím jí v koupelně,“ odpovídám. „Malou, tak čtyřletou. Chystám se do školky. Mamina mi dělá dva culíčky. Potřebuje je mít dokonalý. Pěšinku přesně uprostřed. Nejde jí to, furt to není perfektní. Cítím její frustraci a jak jde na ní vztek. Bojím se, že vybouchne.“

„Jak se tam ta mamina cítí?“ ptá se Péťa.

„Že je neschopná, nehodnotná. Nedovoluje sama sobě udělat chybu. Uvnitř se cítí nedostatečná, proto potřebuje aspoň to venku mít dokonalý a přes to se dosycovat.„

„Jak se tam cítíš ty?“ ptá se dál Péťa.

„Bojím se, co přijde. I když jen stojím a čekám, mám pocit, že je chyba u mě. Jen jsem, a i to je špatně. Mám strach, že jen za to, že jsem, přijde trest,„ odpovídám a vytahuju z krabičky už několikátý kapesník.

„Dokonce cítím, že taková, jaká jsem, a tím, kým jsem, jsem špatně,„ doplňuju. Najednou mi přichází pocit, že je špatně i to, že jsem holčičkou. V tu chvíli ucítím obrovskou vnitřní bolest a spouští se další vlna emocí. Najednou se mi vybavuje situace – babi mi vyprávěla, že se jednou vrátila z práce a našla doma mojí mamku brečet. Ptala se jí, co se stalo. Mamka na to odpověděla, že čeká holčičku – mě. Mamka holčičku chtěla, ale táta chtěl kluka.

Neměla jsem být Alenka – měla jsem být Tonoušek.

Popisuju tuhle situaci Pétě. Obě cítíme, že jsme se dostaly k hlavnímu zdroji.

„Jak se tam ta Alenka u mamky v bříšku cítí?“ ptá se mě Péťa.

„Mám tam totální pocit selhání. Nesplnila jsem očekávání. Co budu dělat, až vylezu ven? Nikdo mě nechce. Umřu. Budu muset plnit očekávání druhých, abych měla hodnotu. Mám pocit viny, že jsem, kým jsem. Budu to muset odčinit. Nikdy ale nebudu dost. Dost je nedosažitelný – nesplnitelný. Nemůžu si přece nechat narůst pindíka!“

„Co se tam děje dál?“ vede mě Péťa další otázkou.

„Cítím mamku, jak je nešťastná. Taky má pocit, že nesplnila očekávání, když nečeká chlapečka. Chci jí pomoct. Nějak odčinit svou chybu, aby se cítila líp. Převzala jsem zodpovědnost za její pocity. Odpojila jsem se od sebe a napojila se na ní, abych jí mohla dodávat hezký pocity a ona se tak cítila líp. Snažím se filtrovat její pocity viny a selhání.“

„Co by tý Alence v bříšku nejvíc pomohlo?“ ptá se mě Péťa.

„Abych se odpojila od mamky a napojila se zpátky na sebe,“ odpovídám bez váhání. Najednou cítím, že se to děje. Jakoby se nějaké neviditelné, nezdravé pouto mezi mamkou a Alenkou v bříšku rozpojilo. Zároveň ale cítím, že se napojuju někam nahoru. Popisuju ty obrazy Pétě.

„Kam se ta Alenka napojuje?“ ptá se mě. „Na nějakou vyšší moudrost, vyšší energii. Cítím, že odtamtud pocházím. Že to byl domov mé duše, než přišla sem dolů do hmoty,“ odpovídám překvapeně.

„Co ti tam ta vyšší moudrost říká?“ ptá se dál.

Říká mi: „Jsi tady správně. Co cítí mamka není tvoje zodpovědnost a nemá to s tebou nic společného. Není nic, za co by ses měla omlouvat. Nic, co bys měla vynahrazovat. Mamka se odpojila od sebe. Ona uvnitř moc dobře ví, že chce holčičku, a ví, že je to správně. Ona se jen odpojila od svých pocitů, protože měla strach, že nebude hodnotná pro tvého taťku, pro své rodiče… Neuměla se postavit za sebe a za holčičku. Vinila se, že nesplnila očekávání druhých, že selhala. Tak, jak jsi, jsi správě. Všechno je v pořádku. Ty jsi v pořádku.“

Cítím, jak mi tělem projíždí vlna úlevy a přijetí.

„Jak se tam teď cítí ta malá Alenka?“ ptá se dál Péťa.

„Ta má najednou obrovský nadhled. Vidím jí tam jako malého andílka, který se vznáší nad maminou. Odpojila se od ní a napojila zpátky na sebe.“

Péťa: „A je něco, co bys tam té mamce chtěla říct?“

Já: „Mami, tohle je tvoje lekce, kterou jsi potřebovala dostat. Ty jsi nepochopila, že jsi dostala příležitost postavit se za sebe a za holčičku. Nepochopila jsi, že je to lekce, která tě měla posílit, aby ses naučila ustát si to svoje vedle druhých, kteří mají očekávání. Ale že si to neuvědomuješ, za to já nemůžu.“

„Najednou cítím lehkost a klid. Najednou vidím, že se mě to vůbec netýká. Že to můžu celé jen pozorovat a nemusím se toho nijak účastnit. Ty pocity viny a selhání, to jsem nebyla já a nebyly to moje pocity. To bylo celé mamky!„ popisuju Pétě dál moje uvědomění.

V tom mi ale přichází další obraz: „Vidím celou naší rodinu. Moje rodiče i jejich rodiče. Vidím, že se potřebují probrat. Pochopit svoje lekce a uchopit je jako příležitost. Nikdo neměl sílu, aby to udělal. Nikdo nebyl připravený. Ale já jsem!„

Projíždí mnou mohutná vlna síly, když mi dochází, že jsem právě odhalila, jaký je úkol mé duše, jaké je moje poslání. „Péťo, já to teď najednou vidím tak jasně,“ pokračuju a tečou mi u toho slzy vděčnosti.

„Mým úkolem je uzdravit naší rodovou linii žen dopředu i dozadu a navrátit moc a sílu zpět do jejich rukou. Žádná žena přede mnou na to nebyla připravená, ale já už jsem dost silná, abych to změnila.“

Dochází mi, že už se to vlastně opravdu postupně děje. Že už jsem na své pravé cestě, jen teď to vidím mnohem víc do hloubky. Wow…

Koukám tam z výšky na všechny ty nechápající obličeje a s naprostým vnitřním klidem jim říkám: „Hele, víte co, já na vás prdím. Vy si myslete, co chcete. Já tady mám svoje úkoly, svojí cestu, ale vaše pocity už jsou vaše zodpovědnost. Já vám sice můžu pomoct, ale už je na vás, jestli to nějak uchopíte. Já už zůstávám napojená na sebe a svoje pocity.“

„Co na to mamka?“ ptá se Péťa.

Popisuju, jak vidím mamku: „Je zmatená a neví, co se sebou. Zmizel její zdroj. Cítí se na hovno. Nechápe. Chce, aby za ní někdo převzal zodpovědnost a dosytil zvenku její hodnotu, kterou sama za sebe nevidí. Šlape po sobě, že nesplnila očekávání. Je z toho v prdeli.“

„Co bys té mamině řekla?“ ptá se mě Péťa.

Řekla bych jí: „Napoj se zpátky na sebe, na svoje srdce. To dobře ví, že je to takhle správně a že je všechno v pořádku.“ Nejradši bych jí přestřihla ty nitky, kterými je napojená na ostatní, aby neměla na výběr 🙂

„A co ta mamina na to?“ pokračuje Péťa.

„Vyvádí, nadává. Je vyděšená. Po chvíli se ale utišuje, zastavuje. Najednou slyší svoje srdce a její vnitřní pravdu – cítí, že je všechno v pořádku. Že já jsem v pořádku. Že ona to má tak, jak chtěla – čeká holčičku. Zároveň ví, že pokud to chtěl někdo jinak, je to jeho problém a že očekávání druhých nemají s ní nic společného.“

---

Obraz se pomalu rozplývá a já cítím obrovskou úlevu, přijetí, pochopení a lásku. A hlavně svou vnitřní sílu. Mám pocit, že můj vnitřní oheň vzplál. Znám své poslání. Cítím, že být tím, kým jsem, je správně. Že mám obrovskou hodnotu právě taková, jaká jsem. Že je správné, že jsem se narodila jako holčička – mamka a celá rodová linie žen si mě přitáhla. Odevzdávaly svou moc a sílu, a já se narodila jako žena, abych vrátila zpět moc do rukou ženy v naší rodině a uzdravila tak generace dopředu i dozadu.

---