V tomto článku s vámi sdílím konkrétní tipy, které mi pomohly naučit se mít k chybování pozitivní vztah. Jste připraveni? Tak jdeme na to! 🙂
co se vám vybaví za myšlenky? Jaké pocity a vnitřní hlásky vám naskočí jako první při představě, že byste měli udělat chybu nebo něco nezvládnout?
Tohle byli dříve moje vzorce, moje VNITŘNÍ PRAVDY, které mě absolutně ovládaly. U mě prostě dříve chyba nepřipadala v úvahu. Za každičkou drobnost, která nebyla na 100 %, jsem se shazovala a šlapala po sobě. Nepřála bych vám v tu chvíli být v mojí hlavě – připadali byste si jako to největší h.o.v.n.o 😀
Co byl ten hlavní a největší problém? Měla jsem s chybami spojenou svou sebehodnotu! Měla jsem pocit, že když dělám chyby, jsem k ničemu. Tehdy jsem přes všechny ty svoje vnitřní pravdy a vzorce absolutně nemohla vidět, že ty chyby mě naopak zhodnocují!
Věřte tomu nebo ne, ale narodili jsme se s čistým štítem a všechno jsme se to naučili v průběhu života, a to hlavně v našem dětství vlivem rodičů, prarodičů, společnosti, učitelů a vzdělávacího systému obecně.
Za chybu tehdy opravdu přišel trest – horší známka, úkol navíc, dusno doma, zákazy a tak… Je důležité pochopit, že naše primární autority to samy jinak neuměly a pravděpodobně stále neumí. Vzpomeňte si třeba na reakci svých rodičů, když se jim samotným něco nepovede:
Chyba je však součástí růstu a vývoje obecně. Dovedete si představit, kde bychom dnes byli, když by se tehdy náš předek Homo erectus bál udělat chybu, když by se snažil ovládnout oheň?
A jelikož je chyba přirozenou, ba dokonce žádanou součástí našeho života, přijde mi důležité, abychom se naučili mít k ní pozitivní vztah.
Naznamená to, že musíme skákat dva metry do stropu radostí, když uděláme chybu 😀 Úplně postačí, když se naučíme přijímat, že:
Jak už jste nejspíš z mých slov pochopili, strach dělat chyby je naučený. A víte, proč je to skvělá zpráva?? Protože se dá tím pádem odnaučit! Úplně teď slyším ten kámen, co vám spadnul ze srdce 🙂
Vím, že i pouhá akceptace toho, že „chybovat je lidské“, se může zdát jako nadlidský úkol. Sama jsem si říkala, že to je blbost, že chyba je prostě blbě a tečka. Ale jelikož jsem už v tomhle ušla kus cesty a vím, že to tak být nemusí, pokud se pro to rozhodneme, tak bych vám ráda pro inspiraci posdílela, co mi pomohlo začít vnímat chybu jinak.
První mi pomohlo si zvědomit, kdy v mém životě vůbec vznikl strach dělat chyby. Došlo mi, že to bylo v dětství kvůli přístupu rodičů, spolužáků, učitelů, a vlastně celého vzdělávacího systému, kde za chybu přišel trest (poznámka, špatná známka, shazování od druhých apod.)
To tedy znamená, že MŮJ STRACH Z CHYBY NENÍ VE SKUTEČNOSTI MŮJ, jen jsem se ho díky druhým naučila mít, sami ho měli a tak mi ho předali.
Díky tomuto uvědomění jsem mohla odevzdat strach (prostřednictvím vizualizace) zpět do rukou těm, kterým ve skutečnosti patří.
Poté mi pomohlo si uvědomit, že MOJE CHYBY NEURČUJÍ = NESNIŽUJÍ MOJÍ HODNOTU. Chyba je zkušenost, díky které naopak rostu a tím roste právě i moje hodnota.
Zároveň chyba NEROVNÁ SE neúspěch! Opakem úspěchu není neúspěch, ale nečinnost. Chyba je tedy součástí mojí cesty, odrazem mojí činnosti, že se posouvám, učím se, rozvíjím, zkouším nové věci apod.
Ve chvíli, kdy se něco nepovede, udělám něco špatně, a cítím, že začínám padat do negativních myšlenek o sobě:
To je to nejdůležitější, co v té chvíli musím udělat, jinak pojedu dál na naučeného autopilota z dětství!!!
Poskytnu tak sama sobě čas a tím pádem nadhled, abych mohla v klidu zhodnotit situaci. Většinou zjistím, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Buď je to banalita, dá se to snadno napravit, udělat jinak…
A dále si pokládám různé otázky, kterými získám pozitivní (reálný) náhled na situaci:
Co pozitivního mi to přineslo?
Jak se z toho můžu poučit pro příště?
Co jsem se díky tomu naučila?
Co mám příště udělat jinak, případně nemám dělat vůbec?
Celou zkušenost včetně odpovědí na tyto otázky si zapíšu v rámci sebekoučinku do svého deníku a také v bodech zvlášť na stránku, kterou jsem si pojmenovala: Mé životní zkušenosti (již o tom nemluvím jako o chybě). Dám vám konkrétní příklad:
Zkušenost: Kývla jsem na něco, s čím jsem vnitřně nesouhlasila, ale nechala jsem se zmanipulovat, šla jsem přes sebe a necítila se v tom pak dobře.
Co mi přinesla: Uvědomění, že nedůvěřuju svým pocitům = možnost více se zaměřit na vnímání svých pocitů a učit se jim věřit a respektovat je.
Zkuste najít ve svém životě oblasti a KONKRÉTNÍ situace, kdy si už nyní dovolujete dělat chyby a jste při tom v klidu, je vám to dokonce jedno. Pokud vám to nepůjde, zkuste začít s těmi nejjednoduššími situacemi (vyliju omylem vodu na zem, špatně umyju talíř, udělám překlep ve zprávě kamarádce apod.). Tento pocit klidu si prožijte se zavřenýma očima a následně si ho již „naostro“ zvědomujte i v dalších situacích a oblastech, kde se zatím u vás nevyskytuje. Jako kdybyste stáli uprostřed bubliny, ve které je ten pocit klidu, a která se neustále zvětšuje a pohlcuje do sebe další a další situace, do kterých vnáší klid.
Pomohlo to? Věřím, že ano. A nyní neotálejte a rovnou se pusťte do praxe – teorie sama o sobě nic nezmění. Chce to trénink 🙂
Moc vám držím palce.
Pokud byste chtěli pomoci podívat se hlouběji na svoje nastavení, vyrvat ty shnilé kořeny a nechat rozkvést uvnitř sebe krásnou louku plnou čerstvého kvítí, jsem tu pro vás a ráda vám s tím pomůžu.
Vaše průvodkyně, koučka a terapeutka
PS: Na Instagramu jsem pro vás vytvořila takové malé shrnutí toho, co jsem se vám snažila předat v tomto článku. Příspěvek na IG si můžete uložit, abyste se k němu mohli v případě potřeby kdykoli vrátit. Najdete ho zde.
Případně ho najdete na mém profilu alenahajkova.cz pod tímto obrázkem: