Je pátek 28. února a teprve teď začínám psát tento článek. Až do teď mi chyběla vůle a energie, abych se do toho pustila, ale věděla jsem, že to pro sebe určitě chci i tento měsíc udělat. Je pro mě velmi důležité se takto zastavit, udělat si revizi a reflektovat různé události, pocity a situace. Dnes je na to skvělý den, protože venku prší a je dost tma, což mě vede hlouběji do sebe. Začala jsem psát v angličtině jako minulý měsíc, ale bralo mi to až moc energie, tak jsem si po krátkém vnitřním dialogu s mým egem, které trvalo na tom, že když jsem řekla, že budu psát anglicky, tak prostě budu!, dovolila poslechnout svoje tělo a vnitřní baterku, a vzít to tentokrát ve svém rodném jazyce. Tak pojďme na to!

---

Únor byl opravdu zvláštní měsíc. Na jednu stranu byl plný výzev, překážek, určitých nezdarů… na druhou stranu mám ale pocit, jako by se věci začaly ubírat tím správným směrem. Ale aby se tak skutečně mohlo stát, je zapotřebí dovolit si nechat odejít to, co už nám neslouží.

Nechat odejít starou verzi sebe sama a stát se tou novou. Nelpět na své staré kůži, svléknout ji a obléknout si novou, hezkou a voňavou.

Uvědomila jsem si a přehodnotila hodně věcí.

Jedno z těch zásadnějších uvědomění bylo mé zjištění, proč mám tak silné pouto k mému 20 let starému autu, které mi ale poslední dobou přináší více starostí než radosti. Bylo to „moje“ auto od té doby, co ho můj bývalý partner Vláďa koupil. Když jsme se vloni rozešli, odkoupila jsem ho od něj. Byla jsem Subaru fanoušek od hlavy až k patě a neuměla jsem si představit, že by to někdy mohlo být jinak.

Pokládala jsem si spoustu otázek, třeba: Proč to auto nechci pustit, i když hluboko uvnitř vím, že už do něj nechci investovat ty peníze, které by byly potřeba? Proč se ho nechci vzdát?

Uvědomila jsem si, že část mě ho nechce pustit, protože mě pojí k mé minulosti, ve které figuroval Vláďa, a že vlastně nechci pustit auto, protože nechci pustit jeho a ani tu starou verzi mě samotné. Hustý, co?? Já úplně žeru tyhle vnitřní procesy, sebereflexi a uvědomění 😀

Tenhle vnitřní autopilot mě řídil do té doby, dokud jsem si ho nezvědomila. Díky tomu jsem byla pak schopná sebrat mu jeho moc nad mým životem a mými rozhodnutími, a rozhodnout se podle sebe tak, jak to doopravdy cítím a potřebuji. Jak úlevné a osvobozující!

Napojila jsem se tedy na sebe a začalo mi docházet, že já zase nejsem tak velký fanoušek Subaru – to byl Vláďa! A jelikož jsme žili v závislém vztahu spoustu let, během kterých jsem se z hodně velké části přizpůsobila jeho životu, převzala jsem tudíž na sebe i tuto roli.

Dovolila jsem si tedy odložit další „slupku“ sebe, která ale nebyla ve skutečnosti nikdy moje. Uvědomila jsem si, co JÁ doopravdy potřebuji. Forester tedy půjde pryč a já si pořídím takové auto, které bude skutečně v souladu s mými potřebami – spolehlivé, s nízkou spotřebou a v dobrém technickém stavu. To je totiž přesně to, co já jakožto žena, která autům nerozumí a ani jim rozumět nechce, protože to není její podstata, skutečně potřebuje.

Co si z toho můžete vzít pro sebe?

Pokud na něčem lpíte a nechcete to nechat jít, přestože víte, že už vám to neslouží, není to pro vás funkční/zdravé ani v souladu s vámi, odpovězte si (písemně do svého deníku, ať z toho není jen chaos v hlavě) na tyto otázky:

• PROČ to nechci pustit?
• Jaká pozitiva mi to přináší (přestože negativa výrazně převažují)?
• Čeho se bojím, že by se mohlo stát, když to pustím?
• Jak se budu cítit, když to pustím?
• O co přijdu?
• Co se stane, když o to přijdu?

Nezáleží vůbec na tom, co je to za věc, osobu, vnitřní postoj, nemoc apod. Princip je stejný – dává vám to něco, co jste se nenaučili a neumíte si dát sami (= jste závislí na tom, že to dostáváte z venku/od druhých). Nebo to nechcete ztratit (tak tomu často bývá ve vztazích), protože vám to zalepuje nějakou emoční díru nebo bolest, které nechcete čelit. Jsou samozřejmě i další důvody, ale tyto dva mám ze své praxe celostní koučky a průvodkyně vypozorované jako nejčastější.

Já vím, že není příjemné čelit svým stínům, strachům a bolestem, ale bez toho se nedá pohnout z místa. Nebojte se, zvládnete to! Krátkodobý diskomfort za ty následné pocity lehkosti, úlevy a klidu opravdu stojí.

---

Pojď do mě, hade!

Podle čínského kalendáře jsme od konce ledna v roce dřevěného hada. Zdá se, že se budeme tento rok svlékat z kůže. Had svléká celou svou kůži, ne kousek tady, kousek tam, a stejně tak vnímám, že budeme letos vedeni i my – pěkně odložit všechno staré a nefunkční, a to nekompromisně. Údajně bychom měli letos uzavírat to, co se započalo již vloni. A pokud to nezapočalo a my se snažíme se „toho“ (partnera, zaměstnání, návyku, vzorce, životního stylu atp.) držet zuby nehty, bude to teď o to větší náraz.

Podle numerologie máme rok pod číslem 9 (2+0+2+5=9), což je číslo, které uzavírá cyklus a po kterém se rodí nové začátky. Tak jsem hodně zvědavá na to, kde všichni budeme na konci tohoto roku 🙂

Rovnováha

I přestože byl únor plný výzev typu nemocní prarodiče, děda v nemocnice a s tím vyhrocená situace v rodině, nulový zájem o můj dopolední taneční kurz v Plzni a také o prožitkový workshop s názvem Probuzení vnitřní královny, tak mi přijde, že jsem tím měsícem proplula s velkým nadhledem a do ničeho emočně nezapadla, nebo když už, tak jen na chviličku a ve finále mě to posílilo.

Zároveň se udála spousta pozitivního, jako třeba zahájení nového tanečního kurzu v Klatovech, nové a spokojené tanečnice na chair dance v Plzni, uskutečněný workshop bachaty na přání, různá inspirativní setkání, nová klientka přes doporučení, naprosto úžasné a hluboké koučinky se stávajícími klienty, první kakao v lese, a tak dále…

Na co zaměřujete pozornost ve svém životě, to roste.

Mé staré já bylo zapadlé v tom, že vidělo v podstatě jen to negativní. Na sobě, na druhých, na svém životě… Jak jsem se díky tomu cítila? No na hovno! 😀 Nespokojená, méněcenná, depresivní.

Pak jsem se ale postupem času naučila být vědomá v tom, jakým směrem svou pozornost zaměřuji. Začala jsem vidět i ty dobré věci (ovšem NEsluníčkářky, bez popírání a bez potlačování svých nepříjemných emocí a pocitů, ty jsou totiž taky mega důležité!!). Co jsem zvládla, co se povedlo. A najednou se i moje vnitřní rozpoložení změnilo. Do života mi přišlo více lehkosti, spokojenosti a vděčnosti.

Zároveň už taky nevidím věci černobíle. Vnímám tu neuvěřitelně širokou barevnou škálu, kterou nám život nabízí. A jak to máte vy?

Z problému příležitost

Chtěla jsem otevřít dopolední taneční kurz v Plzni. Viděla jsem to jako potenciální díru na trhu a zároveň jsem věděla, že úterky dopoledne mám volné, tak že mohu ten čas nějak kreativně a efektivně zaplnit. Co se ale stalo? Nepřišla ani jedna přihláška.

Moje staré já by reagovalo nějak takhle: „Jsem tak blbá, jak jsem si mohla myslet, že se někdo na dopoledne přihlásí?! Byla to chyba. Ježiš, to je tak trapný, hlavně to nesmím přiznat, abych nevypadala jako totální selhání a neúspěch. A jakto že tamta má tolik žen na kurzu a mně se nepřihlásila ani jedna?? To není fér! Co dělám špatně?? A co teď budu dělat s tím sálem, který jsem si pronajala do konce června? Ach jo, to budou zase vyhozené peníze!“

Nářky, role oběti, pocity selhání, sebekritika… zkrátka jeden velký problém a emoční spirála končící až někde v hlubinách mého vlastního vnitřního pekla.

Díky bohu jsem za těch pár let, co na sobě pracuju, pochopila, že NIC SE NEDĚJE NÁHODOU a že NEZÁLEŽÍ NA SITUACI, ALE MÉM POSTOJI VŮČI NÍ.

Navíc jsem už někde úplně jinde, co se týče vzahu a přístup k sobě. Moje nové já tedy smýšlelo takto: „Klid, nic se neděje. Nevyšlo to, ale jsem odvážná, že jsem to zkusila. Nemám se vůbec za co stydět. Nijak to nesouvisí s mou hodnotou a mými schopnosti, prostě jsem zvolila špatný čas. Sál si nechám pro sebe a své tréninky. Stejně už jsem tenhle krok chtěla dlouho udělat, ale nemohla jsem se k tomu pořád dostat, tak mi to Vesmír zařídil takhle. A to je skvělý! Konečně budu mít dost prostoru na tvorbu choreografií na chair dance. Kurz můžu zkusit vypsat i jindy. Nebo třeba přijde úplně jiný nápad nebo příležitost, uvidíme.“

Takže to celé dopadlo přesně tak, jak jsem potřebovala, protože vím, že pokud by mi ten taneční sál nespadl do klína takhle, tak bych si ho jen pro sebe nepronajala, jelikož se mi nechtělo investovat ty peníze. Teď jsem ale ráda, že se to děje, a už teď se mi ta investice do sebe vrací 🙂

Proč to nevyšlo – oběť nebo tvůrce?

Další věc, která nevyšla, byl prožitkový workshop a rituál, který jsme měly s mou spřízněnou duší Kristý naplánovaný na sobotu 22.2. v jejím nádherném prostoru Životamžik v Ejpovicích. Jenže? Nepřišla nám ani jedna přihláška 🙂

To, co s vámi teď budu sdílet, může být inspirace i pro vás a různé vaše situace, tak si klidně dělejte poznámky 🙂

To, co si tvoříme venku, je jen odrazem toho, co máme uvnitř.

Nebo se na to můžeme podívat z druhé strany (avšak se stejným výsledkem): Naše vnitřní nastavení, naše energie, naše emoce… to vše se odráží „tam venku“. To, na co jsme nastavení, si následně zhmotňujeme ve všech životních oblastech. Jakého máme vedle sebe partnera (nebo nemáme), jakou práci, kolik peněz na účtě, jaké lidi máme ve svém životě, zda jsme zdraví či nemocní… to vše hmotné je výsledek toho, co se ukrývá v našem podvědomí.

Např. nedávno jsem mluvila s jednou ženou, která se mnou sdílela, že si jí její muž neváží a že jí ponižuje. Zeptala jsem se jí na jedinou otázku: „A co ty? Ty sama jsi k sobě laskavá?“ Podívala se na mě a její oči mi daly odpověď. Byla na sebe přísná, sebekritická, podkopávala nohy sama sobě a ponižovala se… tudíž si přitáhla do života muže, který jí dělal to samé, na co byla ona vnitřně nastavená.

Zajímá vás, jak jsem tuhle teorii uchopila v praxi na konkrétním příkladu toho, proč nám s Kristý nevyšel workshop?

Šla jsem si pro odpovědi dovnitř (kam taky jinam, že jo 🙂 ):

• Jaký byl můj skutečný hluboký vnitřní motiv workshop uskutečnit?
• Je skutečně vše s workshopem spojené v souladu se mnou? (den, čas, cena, koncept..?)
• Mám v sebe důvěru, nebo pochybuju, zda to zvládnu?
• Je to doopravdy to, co chci? Skutečně jsou skupinové workshopy „to moje“?
• Jaké strachy mám s workshopem spojené?
• Jaké myšlenky a pocity v sobě mám, když nad workshopem přemýšlím?
• Je něco, co potřebuji jinak? Změnit? Předělat?

Po zodpovězení si těchto otázek jsem zjistila jednu důležitou věc – do teď si nejsem jistá, jestli jsem ten koncept uchopila tak, aby byl se mnou v souladu. Dlouho už v sobě cítím, že bych se chtěla věnovat skupinám, ale pořád tápu, jak to uchopit. Došlo mi, že jsem se do toho trochu natlačila, protože „tak přece už pojď udělat ten krok, ne?!“, ale ve skutečnosti cítím, že to potřebuje ve mně ještě uzrát. Jak dlouho? Netuším. Možná měsíc, možná pět let. Dávám sobě i procesu důvěru, že to přijde v ten správný čas.

Plus ještě druhá věc – obě jsme byly tou dobou s Kristý tak unavené, že jsme neměly energii, kterou bychom mohly dát ven. Úplně vidím ten Vesmír, jak si říká: „OMG to jim nemůžu udělat. Nemůžu jim tam poslat ty ženy, vždyť by samy pak padly na hubu.“ 😀 Takže díky, Vesmíre, myslíš to s námi dobře 🙂 Místo toho jsme si daly ten den s Kristý kakaový sedánek jen pro sebe a děly se obrovské věci, takže vše dopadlo tak, jak mělo.

Láska vs. nenávist

Opakovaly se mi několik nocí po sobě sny, které mě hodně unavovaly, emočně vysávaly a hlavně! jsem si je pamatovala, přestože si sny obvykle nepamatuju. V tom snu jsem byla doma u svého ex (tam, kde jsem s ním dříve bydlela) a jeho současné partnerky. Přivítala jsem se s nimi, jako s největšími kamarády, ale postupně se ten sen začal kazit. Začala jsem být podrážděná a emoce mi klesaly a klesaly. Většinou pak jeden z nich něco řekl nebo udělal, což ve mně vzbudilo obrovský vztek, až hysterii, a dokonce nenávist.

Snění je pro nás taková terapie na polštáři. Tak jsem si řekla: „Oukej, mé milé podvědomí, co mi tím chceš říct?“ Trošku jsem googlila a narazila jsem na zajímavou informaci.

Opakem lásky není nenávist. Je to lhostejnost.

V tom nejlepším slova smyslu! Pokud je v nás nenávist vůči druhému člověku, znamená to, že to pouto lásky, které jsme mezi sebou měli, se změnilo v jiné, destruktivní pouto. Nezmizelo. A to pro mě byl důležitý point, který mi pomohl si uvědomit, že mám před sebou ještě cestou pouštění a odpouštění. A je to tak v pořádku.

Komunikovat jasně a transparentně = tvořit si v životě čisto a klid

Aby toho nebylo ohledně vztahů málo, přišel mi z ničeho nic do života jeden sympatický muž. Nicméně skončilo to dříve, než mohlo cokoli vzniknout. Byli jsme každý v jiné životní fázi a měli každý jiná očekávání. Z jedné věci mám ale obrovskou radost:

Oba jsme byli schopní jasně komunikovat tomu druhému svoje potřeby a pocity! A to je tak skvělý! S kamarádkami už to dělám celkem automaticky, ale MUŽ je pro mě úplně jiný parametr.

Jsem na sebe nesmírně hrdá, že jsem to dokázala, a jsem ráda i za něj, že byl / je v tomhle na stejné vlně.

Víte, já se tu komunikaci s muži opravdu teprve učím. Na svém bývalém, se kterým jsem byla skoro 12 let, jsem byla hodně závislá a byla jsem vedle něj taková malá holčička. Hodně jsem se mu přizpůsobovala a potlačovala se vedle něj, abych ho neztratila (což mimochodem fakt nedoporučuju, protože mě to nakonec dovedlo až do čekárny psychiatrické ordinace). Takže tohle je pro mě obrovský krok a cítím v sobě sílu a důvěru té vnitřní královny, která se postupně dostává na povrch.

Týden zdravých rozhodnutí

Takový byl můj záměr pro týden 17. – 23. února. Frustrace, přehlcení a vztek na sebe mě donutil se zastavit a zrevidovat si, jak trávím svůj čas. Jaká rozhodnutí dělám v průběhu dnů. Jaký autopilot mě řídí. Protože ty nepříjemné pocity a emoci mi dávaly jasnou informaci:

„Něco ve tvém životě není v pořádku. V něčem sama překračuješ nebo dovolíš druhým překračovat tvé hranice. V něčem nejednáš v souladu se sebou. Tak se zastav a pojď se podívat na to, kde je error, ať ho můžeš opravit a cítit se zase dobře.“

Hodně jsem zredukovala čas trávený na sociálních sítích a celkově čas s telefonem v ruce nebo s notebookem na klíně. Další krok byl trávení více času v lese. Tohle byly pro mě dvě hlavní změny, které jsem udělala. A jelikož mi začaly dělat opravdu dobře, postupně si z nich tvořím nové zdravé návyky.

A co vám chtějí sdělit vaše pocity, vaše hladina energie a vaše celkové rozpoložení? Co potřebujete začít dělat jinak? Čím začnete? Jaké konkrétní kroky začnete dělat? A od kdy?

---

Tady to ukončím 🙂 a dám vám prostor k tomu, abyste si v klidu mohli odpovědět na otázky, které s vámi zarezonovali. Věřím, že vám tento článek přinesl spoustu námětů k zamyšlení a že si z něj odnášíte inspiraci, i kdyby to měla být jedna jediná věta.

Je 2. března, kdy dopisuji tyto poslední řádky, uprostřed nádherného jehličnatého lesa, kam jsem si dojela na kole. Sedím na mechu, na obličej mi dopadají sluneční paprsky, vychutnávám si ticho a poslední kapky ceremoniálního kakaa. Jestli je něco, co dokáže instantně uklidnit mou nervovou soustavu, je to les. Místo, kde mě neruší cizí energie. Kde jsem odpojená od vnějších vlivů a slyším jenom sebe (Projektoři mezi vámi mi určitě rozumí). Miluju to.

S láskou Alča

Pomáhá vám, co tvořím a sdílím? Můžete mě podpořit tady.

PS: Jo a taky jsem konečně dodělala tenhle obraz 50 x 50 cm, který nese název Hlubina. Jestli se vám libí, může být váš. Napište si o něj na ali.hajkova@gmail.com.