Moje taneční cesta

Taneční pro puberťáky, orientální tance a zumba. To byly moje první taneční zkušenosti, které snad ani nejde počítat… 🙂

Moje současná taneční cesta započala někdy v roce 2014, kdy jsem poprvé navštívila taneční workshop bachaty pro páry. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Taneční sál Masala Ghar v Plzni na náměstí. Do Plzně dorazil z Prahy lektor Pavel Šimek. Workshopu jsem se účastnila se svým kamarádem a později tanečním spolu-lektorem Vikim. Když se Pavel ptal plného sálu lidí, kdo z nás ještě nikdy netančil bachatu, zvedly se jen 2 ruce – moje a Vikiho. No to byl pocit! Ale zvládli jsme to bravurně a krátce na to jsme naskočili do kurzu kubánské salsy k Janče a Martinovi.

Tanec mě nesmírně nadchl. Začala jsem vymetat všechny možné akce, workshopy, pravidelné plzeňské tančírny a social dance párty v různých koutech ČR. Všimla jsem si, že moje tělo se velmi rychle učí a pamatuje si taneční kroky a pohyby. Nikdy dříve by mě nenapadlo o sobě říct, že mám na něco talent. Ale v tanci, v tom jsem se opravdu našla.

Postupem času jsem si začala přidávat další kurzy. Kromě salsy jsem se začala učit i bachatu, a později zouk a kizombu. Byla jsem opravdu nadšenec, některé kurzy jsem navštěvovala i opakovaně.

Ani si už nevzpomínám, jak k tomu došlo, ale po nějaké době jsem se začala učit i pánské kroky a vedení. Možná jsem hledala novou výzvu? Možná jsem si chtěla tanec zpestřit? Možná jsem se nudila? Možná jsem sobě i ostatním chtěla dokázat, jak jsem dobrá? Nebo mě štvalo, že si na tančírnách málo zatančím, protože tanečnic bylo vždycky víc než tanečníků? Řekla bych, že to bylo od všeho trochu 🙂

Každopádně z počátku to byla opravdu výzva. Přeučit se všechny kroky, stoupnout si do role leadera a vést tak, aby to bylo partnerce pohodlné, do toho přemýšlet a vymýšlet, jaké figury budu tančit, myslet s předstihem, hlídat si, jestli jsem dobře v rytmu hudby a ještě dávat pozor na to, aby byla moje tanečnice v bezpečí, nenabourala hlavou do zdi (nebo do sloupu uprostřed parketu v Kalikováku) nebo mi jí někdo nezašlápl… uff… a do toho se ještě zvládat usmívat a snažit se být pro partnerku takovým leaderem, kterému ona může důvěřovat. No… musím říct, že díky těmhle zkušenostem jsem pochopila, že to chlapi při tanci opravdu nemají easy, pomohlo mi to být k nim shovívavější a zároveň mi to hodně rozšířilo taneční obzory.

Neskutečně mě bavilo učit se nové věci a vzdělávat se ne jen na poli social dance. Účastnila jsem se různých workshopů a tanečních festivalů v ČR i v zahraničí. Zkoušela jsem, co se dalo – modernu, contemporary, balet, jazz dance, pole dance, afrorumbu, reggaeton…

Nakonec mě ale stejně nejvíc pohltil social dance.

V roce 2017 jsem začala učit párovou kubánskou salsu pod křídly Tance v Plzni. Moc mě to bavilo a nabíjelo, byla to pro mě ale i velká výzva, protože to byla moje první zkušenost s výukou jako takovou. Spoustu jsem se toho díky téhle nové cestě o sobě dozvěděla. 

Zároveň pro mě ale nebylo úplně snadné být dobrou lektorkou. Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale vidím to nyní zpětně díky tomu, že už jsem na sobě odvedla dost velký kus práce, co se osobního rozvoje týče. Nízké sebevědomí, velké a zároveň zraněné ego, téměř nulová sebereflexe, role oběti a nepokora způsobovaly různé zkraty v mém chování – a vůbec se teď nedivím tomu, že mě spousta lidí považovalo za arogantního člověka a že mě tzv. “nedávali”. Dost jsem si totiž přes mou novou roli taneční lektorky doplňovala svou prakticky neexistující sebehodnotu. Ach, to byly pekelné časy 😃

I přes všechny mé tehdejší errory jsem ale pochopila, že lektorování je opravdu “to moje”. Bavilo mě učit se nové věci a pak následně předávat i svým studentům nové taneční figury a techniku. Nesmírně mě naplňovalo a stále naplňuje, když vidím své studenty růst a posouvat se, a zároveň vidím i tu radost, kterou z toho mají. To mě opravdu nabíjí a motivuje.

V září 2019 jsem letěla do Říma na festival Wild Divas zaměřený na bachata lady styling, který mě ohromně nakopl a po mém návratu do Plzně jsem odstartovala taneční kurzy bachaty pro ženy.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Jak ale všichni víte, na jaře 2020 vypukla covidová pandemie, a tak jsme najednou měli po několika letech s tanečními kurzy utrum. Byla to rána, která zasáhla celou taneční komunitu a její fungování. Nezbývalo ale nic jiného, než se s tím naučit fungovat a doufat, že brzy se situace obrátí k lepšímu.

Střídavě jsme začínali a přerušovali taneční kurzy, omezovali počty lidí v sále, tančili v rouškách… zkrátka jsme se přizpůsobovali pravidlům toho mizery vira a nebylo to vůbec snadný. I tak ale byla radost se k učení vracet a být zase alespoň částečně ve svém živlu.

Pak u mě ale nastal zvrat.

Nebylo to ze dne na den, cítila jsem to už nějakou dobu, ale bála jsem se naslouchat sama sobě, tak jsem si to ještě nějakou dobu hezky přestříkávala narůžovo, než mi tělo jasně řeklo “Fuck off, už s tebou tuhle hru hrát nebudu”.

V době po covidových zákazech, příkazech a omezeních jsem začala vnímat, že mi výuka tance víc bere než dává. Bylo to pro mě jako vypouštět energii do černé díry – dávala jsem, ale nic se mi nevracelo. Navíc mě začalo velmi vyčerpávat učení po večerech. Zároveň se na tom všem podepsal i jistý stereotyp a rozpor hlava vs. srdce, kdy srdce cítilo, že jeho přístup je ve skutečnosti jiný, než jaký se od něj očekával, ale hlava to chtěla “urvat” a dělat, že je to vlastně všechno v pohodě.

Nakonec to odneslo tělo v lednu 2022 velmi nepříjemným průběhem covidu a následně zlomeným prstem na noze. Tehdy jsem pochopila, že jestli si okamžitě nesundám ty růžové brýle, může to dopadnout ještě hůř.

Musela jsem si přiznat i svoje blbé motivy, proč jsem se bála cítit to, co jsem doopravdy už několik měsíců před tím cítila. Byly to strachy a moje nízká sebehodnota. Bála jsem se přijít o roli lektorky, protože mi ještě tehdy dost zaplňovala moje vnitřní vacuum – bála jsem se, že bez ní budu zase nikdo. Zároveň jsem měla i strach z konkurence – že přijde místo mě někdo jiný, lepší než já. A pak ještě moje zbytkové strachy z autorit – to byl taky kámen úrazu.

Tohle všechno jsem ale musela ze dne na den pustit, abych zachránila sama sebe. Ego a strachy musely jít stranou.

Potřebovala jsem se od toho úplně odpojit. Dát si pauzu od učení. A nakonec i pauzu od tance jako takového… Jak řekl nedávno jeden náš plzeňský tanečník – ne zasloužilá ani vysloužilá tanečnice, ale tanečnice, která potřebovala tvůrčí pauzu 🙂

Postupně se moje láska k tanci a učení začala opět znovuzrozovat – tentokrát už ale bez všech těch blbých motivů, které tam byly dřív. Je to láska k tanci s čistým, otevřeným srdcem.

Občas se mě lidé ptají, jestli “pořád ještě tančím”. Vždycky mě to pobaví, protože uvnitř sebe vím, že ani není možné, abych přestala tančit, protože tanec je moje podstata, moje součást. Spojení hudby a pohybu je pro mě jako klíč k sobě samé. Při tanci se cítím svobodná, ve flow a sama sebou – což taky nebylo vždycky, ale o tom si povíme třeba jindy 🙂 

Začala jsem opět učit.

Už ale pouze tak, aby to bylo v souladu se mnou – individuálně s řádnou péčí, s kvalitními základy a technikou, a občas to i trochu okořením špetkou osobního rozvoje, protože spousta věcí z tance a běžného života je provázaná. 

Taky jsem začala rozšiřovat svůj “repertoár” a zkouším úplně nové věci – třeba swing a chairdance – a objevuju zase úplně nové hloubky, úrovně a kvality sebe sama, které byly doposud ze strachu potlačeny. Je to jízda! 

---

A když tak přemýšlím nad tím, jak tenhle článek ukončit, dochází mi, že chci využít tuhle příležitost a ze srdce tu poděkovat, a to zejména…

… Vikimu, protože lepšího tanečního parťáka jsem si nemohla přát. Myslím, že jsme se jako lektoři skvěle doplňovali a fakt mě to s tebou bavilo tak, jako s nikým jiným. Zároveň jsem se od tebe hodně naučila a trochu se stydím za to, že to dokážu vidět a ocenit až teď.

Fakt mě mrzelo, když ses stěhoval do Brna, ale zároveň jsem ti za to vděčná, protože díky tomu, že jsi mě “v tom nechal”, jsem jako lektorka neskutečně vyrostla. Jsi pro mě TOP leader, který dává do tance svoje srdce. A proto mě to s tebou vždycky tak bavilo a bavit bude. Těším se na další setkání na parketě.

… Janče, že jsi mi dala příležitost a důvěru. Mám pocit, že ty jsi ve mně tehdy věřila víc, než já sama v sebe. Nevím, jestli bych vůbec někdy našla odvahu začít učit, kdybys mě k tomu tehdy nenakopla (a kdybych neměla vedle sebe Vikiho).

… Martinovi, protože jsi to se mnou neměl jen snadný, ale i přesto jsi měl pro mě pochopení. Někdy mi přišlo, že naše ega to vedle sebe dát prostě nemůžou, ale my to zvládli vždycky a to ke všemu báječně! Klobouk dolů před tvou zásobou tanečních figur, a za to, jakou péči dáváš plzeňské taneční komunitě.

Dojímám se a jsem vděčná za vše.

Vidíme se na parketě, dondi 😉