Jak jsem si splnila sen, o kterém jsem nikdy nesnila

Když jsem byla na jaře 2020 poprvé na terapeutickém koučinku, na kterém jsem si uvědomila, že vůbec nevidím svou hodnotu, a odhalila své silné přesvědčení, že „Není nic, co bych mohla druhým předat“, ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že budu jednou stát v kavárně, kolem mě budou na zdech viset mé obrazy a budu moderovat vernisáž své vlastní výstavy. A když jsem na podzim roku 2022 začala mít tak silné úzkosti a panické ataky, že jsem se nedokázala sama vzdálit od domu na více než pár metrů a mým jediným cílem každý den bylo přežít, o ničem jsem nesnila a můj život se smrskl na 4 zdi a střechu… no asi není potřeba tuhle větu dokončovat.

Tenhle článek píšu hlavně pro sebe. Dávám si tím prostor pro zastavení a hluboké zvědomění si toho, co jsem zvládla a jak daleko jsem se za těch pár let dostala. A pokud to někoho z vás čtenářů inspiruje a nakopne, tak to bude jedině dobře 🙂

---

Možná by se hodilo na úvod napsat něco o mé umělecké minulosti. Jenže… žádná není. Nemám na to žádný papír. Nikdo mi nedal štempl na to, že jsem dost a že můžu. Jednoduše jsem to dovolila sama sobě. Bez vnějších autorit. Bez potřeby „potvrzení“ od ostatních. Prostě jen tak, potože chci a protože mě to baví a naplňuje.

Úplný začátek

Už dlouhé roky jsem v sobě měla chuť koupit si nějaká plátna a barvy a prostě si s tím zkusit nějak hrát. Na výtvarce jsem nikdy nevynikala, pokud šlo o malování portrétů, květin ve váze nebo mísy s ovocem. Vždycky mě ale bavila abstrakce, míchat barvy, stínovat a tak. Ale jak píšu, dlouho jsem to odkládala.

Pak mi ale přišla do života moje spřízněná duše Kristý. Když jsem byl poprvé u ní doma na návštěvě a viděla tam její plátna, která měla rozmístěná různě po bytě, jela jsem od ní rovnou do výtvarných potřeb, koupila pár menších pláten, nějaké štětce a akrylové barvy, a měla obrovskou chuť se okamžitě pustit do experimentování. A tak se i stalo. Bylo to na podzim 2024.

Pár týdnů trvalo, než jsem nasbírala nějaké zkušenosti a totálně se shlédla v tzv. pouringu. Je to technika, při které se používají akrylové barvy ředěné speciálním médiem a vodou do takové hustoty, aby se daly rozlévat, případně rozfoukávat fénem. Touto technikou je tvořena většina mých dosavadních obrazů.

Red Explosion jako symbol toho, že co si dokážete představit, dokážete i vytvořit – nese v sobě energii splněného snu

První obraz, který jsem měla určený k prodeji, byl tento červený, ze kterého energie jen srší. Zádrhel však přišel ve chvíli, kdy jsem ho chtěla sdílet se světem. Strašně jsem se trápila s tím, jak ho nafotit. Nebylo dobré světlo, nebylo dobré pozadí, a já s mým telefonem jsme to zkrátka nezvládali.

Najednou mi v mé mysli vyvstala vize. Viděla jsem sebe sama v černém prádle, jak klečím na zemi zády k pozorovateli a o pravou polovinu zad mám opřený tenhle obraz.

Následoval takový příval energie, že jsem začala radostí skákat po místnosti. To bylo pro mě znamení, že tohle je to ono! Že tohle potřebuju zrealizovat. Vytvořit umělecký fusion. A taky jsem věděla, že pokud je na světě někdo, kdo dokáže pochopit mé myšlenky a zhmotnit mou vizi, pak je to můj dlouholetý kamarád a hobby fotograf Vandy.

Okamžitě jsem mu šla nahrát hlasovku, ve které jsem mu vylíčila svou představu, a hádejte co..? Souhlasil! Kristý nám navíc propůjčila na focení své studio Životamžik, čímž se kruh (nebo spíš trojúhelník) uzavřel, a za 3 týdny jsme měli nafoceno.

Byla to výzva pro nás oba, hlavně kvůli práci s tmou a světlem, ale nakonec se výsledek podařil nad očekávání. Pro mě to byl výstup z komfortní zóny hlavně v tom, že jsem takovýhle typ fotek do té doby nikdy nefotila. Dost mě to ale bavilo a tak nějak tuším, že to nebylo naposledy.

Měla jsem krásné fotky na web a sociální sítě a myslela jsem si, že tím to končí. Jenže ani zdaleka.

A co takhle výstava?

S touhle myšlenkou jsem přišla někdy na začátku letošního roku. I když fotky vyšly krásné, nebylo úplně možné pochytit z nich skrze filtr monitoru či displeje telefonu ty emoce, které dokázaly vyvolat, když se na ně člověk díval naživo. Přišlo mi to jako velká škoda a chtěla jsem, aby je lidé mohli zažít.

Začala jsem tedy hledat prostory v Plzni, kde by bylo možné výstavu uskutečnit. Několik lidí mi nezávazně na sobě doporučilo Schovanou kavárnu přímo v centru Plzně, o které jsem do té doby věděla jen z doslechu.

Klaplo to! A tak jsem se tam zanedlouho osobně vypravila, abych s majitelkou Kristýnou domluvila podrobnosti výstavy. Prostor mě nadchl od první chvíle, co jsem do něj vkročila, a cítila jsem velkou vděčnost za tu možnost, že právě tady mohou viset mé obrazy.

Jedno nevinné konstatování mohlo změnit všechno

Kristý se mě na schůzce ptala, jak dlouho už maluji, a když jsem jí řekla, že od loňského podzimu, řekla mi na to: „Ty jo, tak to jste dobrá, že už chcete takhle vystavovat.“

První myšlenka, která mi projela hlavou, byla: „No jasný, proč by ne,“ čemuž se teď zpětně musím trochu smát, protože dřív, možná ještě vloni touto dobou, bych na to neměla dostatečnou odvahu ani sebevědomí.

Nicméně doma se mi ta nevinná věta trochu rozležela a hlavou mi začaly běhat první pochybnosti: „Co když na to nemám? Co když na to nejsem dost dobrá? Nehraju si na něco, co nejsem?“ Byl to celkem nepříjemný vnitřní monolog, ale nakonec jsem z něj vyšla jako vítěz.

Vraťme se zpět do kavárny…

„A budete chtít i vernisáž?“ zeptala se mě Kristý. Takovou otázku jsem nečekala. Já? A vernisáž? Kdo by na ní chtěl přijít? Nikdy jsem na žádné nebyla, jak to vlastně probíhá? Co to obnáší? Milion otazníků. Jaká byla moje odpověď? „Ty jo, na to se teda moc necítím. Takže to je asi důvod, proč bych do toho měla jít.“ 🙂 A bylo vymalováno 😀

Tímto ti děkuji, Kristý, že jsi mě popostrčila, abych z té komfortní zóny popolezla ještě o pár kroků, byla to pro mě úžasná zkušenost!

Skoro to vypadalo, že to neklapne…

Nadšení se rozjelo na plné obrátky a to mi vnuknulo další nápad – vytiskneme Vandyho fotky a uděláme společnou výstavu obrazů a fotografií! Opět jsem mu tuto radostnou novinu oznámila hlasovkou, načež nepřišla příliš nadšená reakce, ale ani nesouhlas, a to mi stačilo. Po vernisáži se mi Vandy přiznal, že si myslel, že si dělám srandu 😀

Pustila jsem se do příprav. Asi největší stres pro mě bylo zajistit hudební doprovod, čehož se nakonec ujalo úžasné Meala Acoustic Trio. Ještě jednou vám moc děkuji! Moje kamarádka Kristý Kočandrlová, která se teď stěhuje na Bali, a u níž v bytě to vlastně celé začalo, se ujala mluveného slova ve formě svých inspirativních textů ze života.

Zbývalo tedy dořešit pár drobností… a ještě jednu velkou věc – vytisknout fotky! Fotky, které nikdy neměly být určené k tisku. Haha! Takže jak dopadl první pokus? Zpráva, kterou mi poslal kamarád z reklamky, kterého jsem poprosila o tisk, zněla jasně: „Máš to moc tmavý.“

Nepříjemná zpráva, vzhledem k tomu, že do zahájení výstavy zbývalo jen pár dnů. Zajela jsem do reklamky pro vzorky, naložila je do auta a jela za Vandym do práce, aby na ně kouknul a řekl mi svůj názor. Shodli jsme se na tom, že některé bude zapotřebí trochu upravit / zesvětlit. Fotky tedy upravil, poslal mi je, Petr v reklamce mi je vytiskl, já je opět vzala a zase jela za Vandym, abychom společně vybrali, které ano a které ne. Z téhle situace mám celkem bizardní fotku z parkoviště, kde na nás koukal pan vrátný a příliš nechápal, co to tam provozujeme.

Všechno dobře dopadlo

Byla neděle 18. května, obrazy i fotky jsem měla naložené v autě a vyrazila jsem směr Schovka spolu s mou mamkou, která souhlasila s tím, že mi pomůže s instalací výstavy. Zabralo nám to skoro 3 hodiny, ale stálo to za to.

Den D

Je pondělí 19. května. Přichází další stres: „Co když přijdou všichni, co přislíbili svou účast? Vždyť se do té kavárny nevejdeme!“ Nádech, výdech. Oblékám se, balím vše potřebné, jedu dokoupit květiny a pak rovnou do kavárny pěkně všechno nachystat před zahájením vernisáže.

Můj mozek začíná kvůli stoupající nervozitě vypovídat službu a já jsem ráda, že jsem si sepsala alespoň osnovu toho, co chci říkat, protože je mi jasné, že budu mít okno.

Postupně začínají přicházet hosté. Nečekaně přichází i můj táta, který hlásil předem, že to z práce nestihne, a já zatlačuju první slzy dojetí. Všichni jsou na svých místech a můžeme pomalu začít…

Průběh vernisáže popisovat nebudu, to bychom tu byli dlouho. Bylo to dojemné, inspirativní, dokonce pár lidí s nadsázkou poznamenalo, že je to tak trochu skupinová terapie. Mé sdílení se krásně doplňovalo a propojovalo s texty od Kristý i s hudebním doprovodem. Bylo to příjemné flow tvořené srdcem a vzhledem ke krásným zpětným vazbám, které jsem následně dostala, to bylo poznat.

Moc děkuji všem, kteří jste byli součástí tohoto pro mě důležitého momentu v mém životě. Vážím si toho.

Kristý, zlato moje, přeji ti, ať se máš na Bali krásně, a ať tě tvé srdce dovede tam, kde bude moci tvá duše konečně svobodně létat, tvořit a inspirovat svou odvahou a důvěrou v Život i ostatní. Děkuji, že jsi mi vstoupila do života, protože nebýt tebe, nic z tohohle by se nestalo!

Z leva: Kristý Kočandrlová – zakladatelka studia Životamžik, jogínka, masérka a nespoutaná kreativní duše. Kuba Vandák – talentovaný hobby fotograf, florbalista tělem, srdcem i duší, milovník Lega a člověk, co nemá skoro nikdy čas (promiň :-D). A nakonec já: Alena Hájková – celostní terapeutická koučka a mentorka, tanečnice, lektorka a počínaje touto vernisáží také moderátorka a motivační řečník 😀

Nějak nevím, co říct. Asi jen to, že jsem na nás oba opravdu hrdá, Vandy. Ne jen za to, co se nám podařilo společně vytvořit (a doufám, že ještě podaří!), ale taky za to, jak jsme se za tu dobu, co se známe (nějakých 12 let), dokázali oba posunout a vyrůst z totálních hovádek v celkem rozumný dospělý lidi 🙂 Mám tě moc ráda a děkuju za tebe.

---

Obrazy můžete ve Schované kavárně vidět a zažít do 15. června. Výstava je prodejní, obrazy je možné si rezervovat a po odinstalování si je převzít. Některé z nich najdete i zde na webových stránkách. Na příští výstavu se můžete těšit v září 2025 v Krašovská Aktivity centru.

---

A co všechno jsem si díky celé téhle zkušenosti uvědomila?

• Život má pro mě nachystané věci, které si možná tady a teď nedokážu vůbec představit.
• Je úplně v pohodě dělat věci poprvé a bát se, ale není v pohodě si tím strachem nechat řídit život.
• Když tě to láká, prostě řekni ANO. Nebo chceš litovat do konce života, že jsi řekl/a NE?
• Jediný člověk, jehož uznání, ocenění, potvrzení a svolení ve skutečnosti potřebuji, jsem jen a pouze já sama.
• Když se něco nedaří, zachovej klid. Vždycky se to nějak vyřeší.
• Nejlepší je autenticita a otevřené srdce.
• 80 % bohatě stačí!!
• Hraj si, zkoumej, pozoruj a neber sebe ani život tak moc vážně.

Na závěr přidám ještě pár fotografií, abyste si mohli vychutnat náš originální umělecký fusion.