Aniž bych si to dříve uvědomovala, jela jsem celý život na autopila a byla jsem sama od sebe úplně odpojená. Netušila jsem, kdo jsem, ani co chci. Vůbec jsem neuměla vnímat sama sebe a tak jsem fungovala v módu plnění očekávání ostatních. Byla jsem hodná holčička a snažila se být přesně taková, jakou mě chtěli mít druzí. Byla jsem totiž ZÁVISLÁ na jejich pochvalách a uznáních, díky kterým jsem se vždy cítila alespoň na chvíli dost dobrá. Trvalý pocit spokojenosti se sebou mi to ale nepřinášelo a moje vnitřní prázdno se postupem času víc a víc prohlubovalo.

Sama za sebe jsem se ale cítila jako nikdo. Vůbec jsem si nevěřila, i když jsem na venek působila sebevědomě. Svou hodnotu jsem si nejčastěji dokazovala přes výkony, přes sex a přes to, že jsem vyhovovala ostatním (šup šup, hezky se potlačit a hlavně vyhovět). 

Hranice? Ty jsem neměla žádné. Doslova! Jak na fyzické úrovni, tak na té duševní.

Vymezit se a říct NE? Neexistovalo! Pak by přeci nepřišla ta pochvala, kterou jsem tak nutně potřebovala pro své přežití.

Komunikovat svoje potřeby a co mi vadí? V žádném případě! Bála jsem se konfrontace a tak jsem své pocity raději potlačila a pro klid mlčela (až mě jednoho dne vezla z práce záchranka s panickou atakou). A když to bylo neúnosné, tak jsem od nevyhovujícího člověka nebo situace naštvaná a ukřivděná UTEKLA.

Jenže moje strachy, nejistoty, nedůvěra v sebe a všechny mé nefunkční podvědomé vzorce utíkaly se mnou. A tak se mi opakovaly podobné situace, potkávala jsem podobné lidi... a nechápala, že ta změna, kterou potřebuji, je ta vnitřní. Protože to, co máme uvnitř, se pak odráží i v naší vnější realitě. A taky protože před sebou samým člověk neuteče.

Svět kolem se utišil a já začala slyšet sama sebe. Najednou jsem nebyla výkonný zaměstnanec ani oblíbená taneční lektorka. Najednou jsem byla jen ALČA = NIKDO. Poprvé v životě jsem se setkala tváří v tvář svému vnitřnímu peklu. Začala jsem mít silné úzkosti a úzkostné ataky. Začala jsem si uvědomovat, jaké šílenosti jsem si v životě tvořila. Měla jsem obrovské pocity viny, selhání, lítosti, beznaděje, strachu, méněcennosti...  

Byla jsem ztracená a fyzicky i psychicky mi bylo zle. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Měla jsem strach, jestli nemám rakovinu v mozku. Nebo zda se nezblázním. Úzkosti přerostly v chronickou poruchu a depresivní nálady se staly součástí každého mého dne. Netušila jsem, co se sebou ani jak z toho ven, ale věděla jsem, že to musím začít nějak řešit, jinak to dopadne špatně.